Zpátky ve škole
a vidíš šikanu?

Je to, když někdo úmyslně ubližuje — psychicky nebo fyzicky.

Používá sílu, partu nebo svoje postavení, aby měl navrch. Jeho cílem je vyděsit, ponížit, zlomit druhého.

Děje se to opakovaně a ne proto, aby z toho něco měli, třeba cash. Je to jen kvůli tomu, že jim to „dělá dobře“.

Tahle „zábava“ je jen na jedný straně. Ta druhá má pocit studu, trapnosti nebo strachu.

Šikana není jen nějaký „drama ve škole“. Je to ubližování, které může zůstat dlouho na těle i v hlavě. A když jsi její svědek? Jsi důležitější, než si myslíš. Můžeš totiž pomoct:

• Nedělej, že to nevidíš. Když děláš, že nic nevidíš, dáváš tím tichý souhlas.

Zastav se. Všimni si. To je první krok.

• Neřeš to sám. Mluv o tom. Říct to učiteli, rodičům nebo školnímu psychologovi není bonzování. Je to reakce na problém, který tě přesahuje.
• Zůstaň s tím, koho se to týká. Někdy stačí říct: „Všiml* jsem si toho. Nejseš v tom sám*.“
• Nepřidávej se. Ani pohledem. Někdy stačí, že se pousměješ na blbej vtip – a někoho to zabolí. Když držíš stranu spravedlnosti, dáváš tomu jiný směr.

Mysli na to, že pro někoho může být hodně i obyčejnej úsměv, přisednutí nebo pozvání do hry. Dáváš tím najevo, že to co se děje, ti není fuk.

Tohle trápení si nezasloužíš. Nikdo nemá právo ti ubližovat – ať už tváří v tvář, nebo online. Není to tvoje vina. Tahle situace se dá řešit:

• Svěř se dospělému. Může to být třídní učitel, výchovný poradce, školní psycholog, rodič nebo jiný blízký dospělý, kterému věříš.
• Neobviňuj se. Není to tvoje chyba. Ubližování je špatně. Vždy.
• Nebuď na to sám. Zůstaň v kontaktu s někým, komu věříš a kdo tě podporuje. Nebuď izolovaný*, samota šikanu zhoršuje.
• Drž se věcí, co tě baví. Sport, hudba, kreslení, hry… prostě něco, co ti dobije baterky. Taky pořádně spi, aspoň 8 hodin, podpoří to tvoji psychiku.
• Zaznamenávej si, co se děje. Piš si, co se stalo, datum, místo, kdo tam byl. Pokud má někdo video, nech si ho poslat. Důkazy jsou tvoje zbraň, budou se ti hodit, až se to bude celé řešit.